S
odstupem času se mnohé zapomene. Ve městě velikosti Olomouce se
za čtvrt století mnohé stane. Něco se postaví, něco zboří, něco
naplánuje a mnohé se změní. Po čase už ani nevíš, jak to či
ono vzniklo, s čím byly problémy, proč to nebo ono dopadlo
tak, nebo jinak.
Dovolte
mně několik vzpomínek na problémy olomouckého stavění z časů
poměrně nedávných, kdy totalitní režim měl už své nejhlubší
tůně za sebou. Řeč bude o létech sedmdesátých a osmdesátých
minulého století. Zdůrazňuji, že z pohledu úředníka
stavebního úřadu. Neboť názory a subjektivně posuzované skutečnosti
mohou být někdy zkreslené nebo neúplné. Poznamenané pohledem
úřednickým. Jiný pohled na věc mohou mít ti, co v úřadě
stojí na druhé straně stolu, nebo dění ve městě pozorují z povzdálí.
V období
kolem sčítání lidu, domů a bytů v roce 1981 se přišlo
na to, že město v rozporu s nějakým zákonem není řádně
očíslováno. Místní lakýrníci vyráběli uliční tabule, daly
se u nich pořídit tabulky s orientačními čísly domů, ale
chyběla čísla popisná. Nějaké dvojčíselné značení bylo v integrovaných
obcích, ale každý pes, jiná ves. V období plánovaného
hospodářství jsme začali hledat výrobce smaltovaných čísel,
která mají vydržet věky. České firmy v Budějovicích a někde
u Prahy měly více než dvouleté dodací lhůty.Nakonec nám poradili Brňáci, ti pořídili tabule nedávno.
Vybrali si černé, což se nám nelíbilo, ale zdály se být
kvalitní. Ten podnik měl dlouhý název „Okresný priemyseĺný
podnik Senica so sídlom v Myjave, smaltovňa Skalica.“ Do týdne
se u nás po úvodním telefonátu objevil chlapík se vzorkytabulek a tabulí. Že lituje, že tento měsíc už nemohou,
ale hned příští, že by mohli zahájit výrobu. A ať se přijedeme
domluvit do fabriky a vybrat si písmo a barvu. Do měsíce bylo vše
ujednáno. Architekt vybral typ písma, na místě se dojednaly
podrobnosti objednávky i další dodávky uličních tabulí. S organizačním
odborem se musela domluvit vyhláška o povinnosti označit domy.
Pak přišly velké bedny s hotovými červenými čísly s názvem
katastrálního území a referent Kriškozačal prodávat. Kus za padesát korun. Od té doby je tedy
město Olomouc nově označeno.
Stavební
dvůr na okraji bytové zástavby v přednádraží. Výrobní
haly a ne-smyslná skládka štěrku a hotových výrobků na druhé
straně Tovární ulice. Bylo bezpočet jednání o tom, že provoz
by měl z tohoto prostoru zmizet a uvolnit místo občanské výstavbě.
Vše bylo řešeno územním plánem, Prefa dostávalanáhradní pozemky nejprve v Hodolanech, pak v Bystrovanech.
Nejednu číši vypili zemědělští experti z Ministerstva
zemědělství, chránící ornou zem, v olomouckých krčmách.
Ve všech zdůvodněních se uvádí jako argument snaha po vyklizení
prostoru v přednádraží.Nakonec bylo vše schváleno, provoz v Bystrovanech
vybudován. Jen v přednádraží nic nového. Prefa zde vyrábělapanely a prvky dál.
Každé
pořádné město má prý mít také centrální autobusové nádraží.
Něco jako Florenc v Praze nebo „Úan“ v Ostravě. To
dosavadní olomoucké uprostřed města na místě, kde mělo stát
nové olomoucké správní centrum určitě nevyhovovalo. Bylodaleko od hlavní silniční sítě, navíc v atraktivním
území, které by šlo využít úplně jinak a důstojněji. Třeba
tak, jako to řešili nedávno autoři v urbanistické soutěži
„Centrum jih“. Rozsah nového autobusového nádraží v Hodolanech
si v podmínkách plánovaného hospodářství diktovalo ředitelství
ČSAD v Ostravě. Nechcete – budeme stavět jinde.A tak kromě nesčetných autobusových stání byla vybudovánaipro podnik výhodná náhradní odstavná plocha pro
autobusy. Na výpravní budovu prostředky nezbyly, ta se musela
vybudovat v akci „Z“.Vnímavému pozorovateli se zdá, že nádraží mohlo být
nejméně o dvě třetiny menší.
Olomouc
je univerzitním městem, poroto výstavba univerzitních prostor
byl vždy středem zájmu široké veřejnosti. Pro dostavbu
univerzity bylarezervována podstatná část prostoru Envelopy. Za naší působnosti
se zde stavěly koleje a odborné dílny přírodovědecké fakulty.
Koleje stavěl převážně náměstek Grégr svou kapacitou, panely
mu montovaly Pozemní stavby. Z impozantního záměru dostavby
pedagogické fakultyna hradbách historického jádra města bylo realizováno
jen torzo poslucháren ve dvoře. V koutu Křižkovského a
Wurmovy ulice upravila ze zchátralých budov kanovnických rezidencí
honosné sídlo pro ústav marxismu – leninismu a jeho ředitele,
bývalého místopředsedy MěstNV.Univerzita získala také rozsáhlé území bývalého dvora
v Hejčíně, mezigymnáziem Hejčína Balbínovou ulicí. Z rozsáhlého záměru výstavby
přírodovědecké fakulty podle projektu archi-tektky Kramolišové
z brněnské techniky bylo realizováno jen torzo, které
dodnes hyzdí zástavbu tamního prostoru. Více méně nerealizován
zůstal záměr dostavby areálu botanické zahrady při Dlouhé
ulici na Lazcích.
Dodnes
si to dobře pamatujeme. Od rána do večera zněl nad Olomoucí
rachot vrtulníků. Létaly své výcvikové kolečko, nalétly nad
město, stočily se nad nemocnicí a dosedly. Sólově nebo ve
dvojicích, někdy až pozdě do noci. Těžké vojenské vrtulníky
totiž nelétají tak, jak vídáme v akčních filmech kolmo
vzhůru nebo dolů. Potřebují prý obdobně jako letadla alespoň
krátkou pevnou startovací dráhu. A ta mířila v Olomouci na město.
Z helikoptér se stal vážný politický problém. Hlavy
okresu a města jednaly se sověty opakovaně a bezvýsledně. Bez
nové startovací dráhy nešlo nic změnit a na novou startovací
dráhu neměli vojáci peníze. Ty byly nakonec převeleny z civilních
prostředků na komunikace. Stálo to několik milionů, bylo nutno
vybudovat asfaltovou dráhu a dva naváděcí posty v polích.
Pak už byl poměrně klid, vrtulníky rachotily pro změnu nad
okolními vesnicemi.
Měla
spasit Olomouc a široké okolí, kromě výroby levné elektřiny měla
zásobovat Olomouc, Přerov a snad i Prostějov levným teplem a měla
mít i spoustu jiných výhod. Přístup k problému byl převratný
a nekonvenční, využívající agrární charakterúzemí. V přebytečné teplé vodě měly být chovány
ryby jako potrava pro lidi i pro výrobu krmných směsí pro vepře,
jejichž zbytky se zase krmit ryby. Ve hře bylo samozřejmě letiště,
průplav dunajsko-labsko-oderský a mnoho jiných užitečnýchvěcí. Místo bylo vybráno někde u Grygova. Výhodně,
protože štěrk, kámen i výrobna prefabrikátů je v místě,
železnice i řeka na dosah ruky. Na studiích pracoval celý tým
projektantů ze Sigmy; seděli v dřevěném baráku na konci
ulice Svornosti. Potom vše nějak rychle utichlo. Pozornost odborníků
upoutala další varianta elektrárny u Hustopečí na Hranicku. Ta
byla blíž Ostravě.
Sehnat
peníze na nějakou výstavbu ve městě bylo koncem osmdesátých
let nemožné. Na úpravu starších objektů nikdo nedal ani korunu
a i kdyby se nějaký krejcárek našel, nenašla by se stavební
kapacita. Velké stavební organizace měly své výsadní postavení
a diktovaly celému národu, co budou stavět a co ne. Jediným
zdrojem financí byly prostředky na tzv. „komplexní bytovou výstavbu“.
Stavět něco mimo sídliště si málokdo odvážil, ale když se
to Pražákům šikovně zdůvodnilo, tak to šlo. V centru scházely
obchody, stravovací kapacity pro menší podniky a organizace.Místo se našlo na rohu Pekařské a Zámečnické ulice,
kde stála zchátralá hospoda a jen o něco zachovalejší bývalý
hotel Přerov. Projekt obchodního komplexu Koruna zpracoval
Ing.arch.Adamec ze Stavoprojektu, stavěly to Pozemní stavby. Kolem
bourání hotelu Přerov byla nepříjemná jednání s památkáři,
protože fasáda staré budovy byla v roce 1910 obnovena
nalepením obkládaček „s motivy vídeňské a chicagské
inspirace.“ Kachlíky měly být aspoň opatrně sejmuty a uloženy
jako památka pro příští generace Stejně mělo být naloženo
se stylovou kovovou markýzou, která se ale při sundávání
rozpadla a bůhvíkde skončila.
Tak
byla postavena v centru města jedna z mála nových
obchodních budov. Další z pokusů o hledání architektonického
výrazu pro budovy v historických centrech měst. Škoda, že
se něco podobného dodnes nepodařilo realizovat v nedaleké
proluce v Denisově ulici , kde v sedmdesátých letech
spadly tři domy včetně známé hospůdky U Soběhartů.Byla zde zpracována studie na postavení větší obchodní
budovy, která měla zasahovat až ke Koželužské ulici a měl z ní
být pěkný pohled na Klášterní Hradisko i okolí města. Nenašel
se stavebník, staveniště není přístupné z ulice, jezdí
zde tramvaj a sousední stavby je potřeba staticky zajistit. Pak
byly snahy proluku aspoň provizorně sadově upravit. Místo toho
zde dodnes straší dřevěný plot polepený plakáty.
Byty,
byty a ještě více bytů. To býval hlavní ukazatel úspěšnosti
měst, kolem kterých rostla sídliště. Nějak se zapomínalo, že
byty jsou i v centrech a že by jich bylo víc, kdyby se našlo
více prostředků na jejich přestavbu a modernizaci. Podmínky výstavby
diktovaly velké stavební organizace, počty bytů a hustotu zástavby
Pražáci na ministerstvu. Hlavní postavou zde pro nás byl nějaký
Ing. arch.Blažek a
jeho nohsled, kterým byl vousatý, mladý Ing.arch. Valeš. S těmi
se projednávaly od začátku do konce především podrobné územní
plány, podle kterých se schvalovaly kvóty přidělovaných bytů
pro kraje a okresy jako příprava na realizaci tak zvané „
komplexní bytové výstavby“. To byli ti skuteční hrobaři sídlištní
architektury, kteří hlídaly hustoty a každou čárečku navíc.
Měli vždy patent na rozum. Podle jimi určených mantinelů se
stanovovala pravidla pro výstavbu na Lazcích, „mačkalov“ v Neředíně
a celé dostavby na jihu města. Obvyklým argumentem bylo : „ . .
. .vy nechcete stavět ? Když to neupravíte, byty které pro vás
rezervujeme převedeme tam nebo tam- do Prahy, do Budějovic, nebo úplně někde jinde.. . .“Ta sezení na ministerstvunad územními plány a projekty obytných zón byla úděsná.
Termín se dojednával na poslední chvíli, když už něco hořelo.
Buď nebyli hotovi projektanti, nebo neměli čas hoši z ministerstva.
Do Prahy se jezdilo ve stabilní sestavě. Vedoucí odboru výstavby
z okresu, který tuto výstavbu ve své působnosti „řídil“,
zpravidla s flaškou něčeho za vlídné zacházení. Ten tam
nakonec dělal i písařku závěrečného protokolu, protože se
končívalo v době, kdy všichni slušní úředníci byli dávno
doma. Za město jezdil vedoucí stavebního úřadu, hlavními předkladateli
byli projektanti a in- vestoři z Krajského investorského útvaru.
Ráno Ostravanem tam, v noci posledním rychlíkem kolem
dvaadvacáté zpátky.
Pak
se čekalo na rozřešení a mohlo se začít stavět. Napřed se
stavěly byty, pak za dlouhý čas to, co k nim patří,
obchody, služby, zdravotní střediska, pošta. Financí nebylo
dost, přidělovaly se podle počtu bytů. Proto se na sídlištích
postavila nějaká ta samoobsluha, menší hospoda a dost. Pak tady
zbyly ještě plochy pro vyšší vybavenost, územní rezerva pro
lepší časy.
Když
se připravovala výstavba v Neředíně, bylo najednou peněz
dost. Asi k nadiktovanému počtu bytů někdo zapomněl
upravit ukazatele. Podle výpočtů projektanta bylo peněz na dvě
velké budovy, otázkou bylo, co za ně postavit. Bylo tehdy velmi příjemné
a do té doby nevídané, ptát se lidí na schůzích, co jim na sídlišti
schází a co zde navrhují postavit. Tak se zrodil program výstavby
na třípodlažní krytem podsklepenou budovu s obchody a službami
u třídy Svornosti a na kulturní dům s kinem, malým
divadlem a loutkovou scénou na volném prostranství vedle
restaurace Panorama. Problém byl s budoucími uživateli a
provozovateli objektů. Ti v době plánovaného hospodaření
museli být určeni ještě před zahájením stavby. Vyzvané
obchodní organizace si sousto přehazovaly jako horký brambor a
jak výstavba obchodního domu Timpo pokračovala, zapomínaly na
to, co před rokem nebo dvěma slíbily. Ještě před kolaudací se
všechno překopávalo a měnilo, třeba z vybavených prostor
kosmetiky se dělalo úplně něco jiného. S nástupem „tržního
hospodářství“ se pak vše změnilo totálně. Ve více méně
neudržované budově se teď střídají nájemci jako na běžícím
pásu.
Horší
osud potkal kulturní dům u Panoramy. Rozestavěná spodní stavba
strašila na tom místě po „něžné revoluci“ několik let.
Dnes zde stojí supermarket DELVITA. Nová doba má nové požadavky.
V Panoramě, kdysi populární restauraci s vinárnou,
prodávají nábytek.
Autor:
ing. Ivo Řehoř, člen VSMO, sekce Historická Olomouc